Portál Antika

 Usilujme, aby se nám stalo příjemným rozpomínat se na ty, které jsme ztratili. Nikdo se nevrací rád k tomu, nač nemůže myslet bez mučivého pocitu. A tak je nezbytné, aby se nám jméno zemřelých, které jsme milovali, objevovalo v mysli s jakýmsi ostnem. I takový osten bývá spojen s jistou rozkoší. Náš Attalos říkával, že "vzpomínka na zemřelé přátele chutná tak, jako jsou některá jablka příjemně nakyslá, jako nás u velmi starého vína těší sama natrpklost; po nějaké době totiž všechen svíravý pocit zmizí a dostaví se čistý požitek." Jestliže věříme Attalovi, "myslit na přátele, kteří jsou živi a zdrávi, je jako pojídat medový koláč; vzpomínat na ty, kteří již nežijí, je příjemné i přes jakousi trpkost. Ale kdo by popíral, že i tato ostrá a trochu natrpklá sousta povzbuzují chuť k jídlu?" Já se s tímto úsudkem neztotožňuji, pro mne je pomyšlení na zesnulé přátele sladké a milé. Vždyť jsem je měl, jako bych je měl ztratit, a ztratil jsem je, jako bych je měl mít. Nuže, můj Lucilie, jednej tak, jak to odpovídá tvému smyslu pro spravedlnost, přestaň si dobrodiní osudu vykládat ve zlém; odňal ti přítele, ale také ti jej dal. Proto se s dychtivostí těšme ze svých přátel, neboť je nejisté, jak dlouho nám to bude dopřáno. Uvědomuji si, jak často jsme je opouštěli, když jsme se vydával na nějaké dlouhé putování, jak často jsme je nevídali i když prodlévali v témž místě jako my: shledáme, že větší část času jsme ztratili již za jejich života. Chtěl bys snad omlouvat ty, kteří se k přátelům chovají velmi nevšímavě, ale zoufale je oplakávají, a nikoho nemilují, leč až jej ztratí? A proto potom úpěnlivě žalostní, neboť se obávají, aby nevznikla pochybnost, zda zemřelého přítele milovali; hledají pozdní důkazy, jež by svědčily ve prospěch jejich citu.

(z edice antické knihovny)