Portál Antika

Ve filmech a literatuře se starověcí křesťané často popisují jako mírumilovní a tolerantní lidé, ochotní pomáhat společnosti. K tomu aspoň nabádá své následovníky Ježíš Kristus. Jeho následovníci se však tomuto poselství zpronevěřili. Nehovořím o středověku, ale už o počátcích křesťanské církve.

Libanios (314 – 393 n. l.), slavný rétor původem z Antiochie a ctitel starých bohů, nám zachoval svědectví o době, kdy se křesťané zmocňovali vlády nad tehdejším antickým světem.

Do doby císaře Konstantina Velikého, který zrovnoprávnil křesťanské náboženství s pohanským, byli křesťané známí svou neochotou ke kompromisu. Už filosof Celsus křesťanům ve 2. stol. n. l. vyčítal, že ruší náboženský mír ve světě, což v tolerantním systému jako byla římská říše, bylo podstatné. Římanům nevadili jiné kulty. V římské říši bylo mnoho různých náboženství. Křesťané ovšem neuznávali jiné náboženství než své a v říši šířili náboženskou nenávist.

Situace se postupně zhoršovala. Na konci 4. století n. l. křesťanští kněží nebo-li „černorouší“ jak je nazýval Libanios, šli dále než jim povoloval tehdejší zákon. Ačkoli císař Theodosius v době Libaniova života nepřikázal uzavírat pohanské chrámy, tito „černorouší“ je napadali a ničili. „...běhají k chrámům s klacky, kameny i kusy železa, někteří i bez těchto prostředků používají jen rukou a nohou. Pak už je jim vše vydáno napospas a oni strhávají střechy, rozbíjejí zdi, rvou dolů sochy, vytrhují oltáře, a (pohanští) kněží přitom musí být pěkně zticha nebo zemřít. Po stržení jednoho chrámu běží k druhému a třetímu a v rozporu se zákonem sklízejí jedno vítězství za druhým,“ napsal Libanios.

Křesťané se podíleli na ekonomickém oslabování státu, když napadali pod rouškou zbožnosti pohanské vesnice. Jako nepřátelské vojsko se vrhali na chrámy a po zuřivém běsnění shromažďovali zbytky z budov a vzájemně se předháněli, kdo zničil více. Kvůli ničení pohanských chrámů postupně pustly vesnice vybudované v jejich blízkosti, protože pro pohany byly chrámy centrem vesnického života: „Do nich (myšleno chrámy) rolníci vkládají své naděje, ať už se týkají mužů, žen, dětí, dobytka, oseté půdy, či té, na níž vzrostla úroda.“ Po křesťanských nájezdech byly zničeny záměry i naděje rolníků. Domnívali se totiž, že jakákoli námaha bez bohů, kteří jejich námahu řídí, je marná. Kvůli těmto příčinám rolníci chudli a zároveň bylo ohroženo odvádění daní.

Při těchto nájezdech křesťané tvrdili, že bojují proti pohanským svatyním. Tyto pohnutky však kryly skutečný důvod jejich řádění. „...jejich válka je jen prostředkem k tomu, aby se jedni dostali k věcem uloženým ve svatyních, druzí, aby uchvacovali majetek ubožáků, jejich úrodu i dobytek.“ Některým nestačilo ani to a vyvlastňovali půdu pohanů. Tvrdili totiž, že jejich půda je posvátná, protože na ní byl v minulosti zabit nějaký mučedník nebo se na ní něco pro křesťany významného událo. Pod touto lživou záminkou bylo zabaveno mnoho půdy. Takovým to způsobem bohatli ti, kteří o sobě prohlašovali, že ctí svého boha posty. Pokud si majitel půdy stěžoval u místních úřadů byl vyhnán, zatímco její uchvatitel pochválen.

Když „strážci pořádku“, jak se tyto hordy nazývaly, uslyšeli, že je na venkově něco, co by mohli uloupit, obvinili majitele, že koná oběti a vrhli se na kořist jako stádo kobylek. Křesťané tyto nájezdy omlouvali tím, že „trestají jen ty, kteří porušují zákon zakazující oběti.“ Pokud to byla pravda, proč provinilce nepřivedli k soudu a vzali „spravedlnost“ do svých rukou? Většina obětí křesťanského řádění nebyla nikdy obviněna před úřady. Proč? Protože nebylo důkazů, že by porušovali zákon.

Libanios obviňoval křesťany z pokrytectví, protože kázali o lásce, ale jejich skutky hovořily o nenávisti. „Jen jejich násilí, opilství, ziskuchtivost a neschopnost ovládání je příčinou zničení tolika svatyň v tolika vsích.“ Ti, kteří by chtěli být známí tím, že pomáhají chudým a sirotkům, právě tyto chudé i sirotky tvořili.

Díky křesťanskému běsnění zmizelo navždy mnoho krásných památek, o kterých dnes můžeme jen číst. Například v Beroii stála kdysi Asklépiova socha od známého sochaře Feidia a „její krása byla tak vynikající, že i lidé, kteří ji mohli denně vídat, přece po té podívané vždy zase toužili,“ napsal Libanios. Srdce křesťanů však tato socha nepohnula, rozbili ji na kousky.

Církev až do dnešní doby nese odpovědnost za své skutky a dennodenně platí za své jednání. Co lze soudit o náboženské společnosti, jejíž základy jsou postaveny na netoleranci a násilí?

_{Použitá literatura}

_{Libanios: K císaři Theodosiovi na obranu chrámů. Odeon 1974}