Portál Antika

Holý jsem zavítal na zem a holý odejdu pod zem;
Nuže pro holé nic – co bych se hmoždil a dřel.

Dívám-li se na skromný rozsah antických děl, která se zachovala až do dneška, je mi z toho trošku smutno. Kolik krásných myšlenek, v kolika básních i prózách se ztratilo? Kolik jmen bylo navždy zapomenuto? A pokud se alespoň jméno zachovalo, z většinou rozsáhlého díla takového člověka zůstaly jen zlomky. Takový je i případ básníka Pallada, který žil na konci 4. století n. l. v egyptské Alexandrii.

Závidím vám, ó pole, i vám, ó lučiny sličné,
sličnější ještě i tím, že sličná dívka má nyní
u vás dlí a v skrytu, ach, vzdychá po naší lásce.
Vás teď Lydia vídá a s vámi si hraje má dívka,
k vám teď promlouvá ona a na vás se usmívá očky,
u vás ztlumeným hlasem se potichu cvičí v mých písních,
jindy zas zpívá u vás, co mně dřív zpívala v ucho.
Závidím vám, ó pole: vy naučíte se lásce.

Ačkoli báseň Válka žab a myší vznikla už před dobrými dvěma a půl tisíci let, dokáže pobavit stejně dobře, jako by ji byl napsal nějaký náš současník. Válka žab a myší díky svému protiválečnému zaměření, díky ostrému a pádnému jazyku, díky morálnímu potenciálu, který v sobě skrývá, patří k opravdovým klenotům starořecké literatury. Její přečtení mne ale zároveň přivedlo k úvaze: co je vlastně tím primárním tématem, které paroduje?