Portál Antika

Kdo by neznal Tita Pulla a Lucia Vorena z televizního seriálu Řím. Režiséři seriálu si nevybrali Tita Pulla a Lucia Vorena jen tak náhodou. Gaius Iulius Caesar se o těchto dvou statečných vojácích jmenovitě zmínil ve svých zápiscích o Válce galské. Režiséři se nechali unést fantazií a udělali z těchto dvou hrdinů ústřední postavy seriálu.

V těchto dnech se opět vracím k Iuliu Caesarovi a k jeho zápiskům o válce galské. Nejen že vynikal jako výborný stratég, ale také i jako spisovatel. Své zážitky a zkušenosti popisuje natolik živě, že i po dvou tisících letech vás v táhnou do děje.

Caesar se ocitl v Gálii ve chvíli, kdy se galské kmeny začaly různě přeskupovat v rámci získávání nových úrodných polích. Tyto kmeny tlačily na jiné galské kmeny spřátelené s římským národem. Caesar musel na stěhování kmenů reagovat, pokud Řím nechtěl, aby se v budoucnu Galové nezačali hrnout i do Itálie.

Co v nás je, poznáme až tehdy, když jsme zmítáni bouří. Příznivé události se týkají i osob se všední povahou, ale překonat pohromy a hrůzy postihující lidi je výsadou velkého člověka. Kdo je stále šťastný a prochází životem bez problémů, nepozná druhou stranu skutečnosti. Je velký člověk? Jak to může poznat, když mu štěstěna nedá příležitost? Přirovnal bych to závodníkovi, který je na stadionu sám.

Žijeme v demokratickém státě, ale často s politiky, kteří demokracii v úctě nemají. Sedm mudrců mělo o demokracii své názory, ke kterým je třeba aspoň se přiblížit, jako podchlazený člověk k teplu. Srovnejte výroky mudrců se stavem, který panuje v našem státě.

Solón: „Demokracii nejspíše zachovává ta obec, ve které pachatelé křivdy stíhá a trestá právě tak ten, kdo utrpěl křivdu, jako ti, kdo křivdy neutrpěli.“

Jsou dva druhy osobností. První osobnost je samostatná a nenechá se manipulovat. Druhá je pasivní. První osobnost může být dobrá i špatná. Druhá osobnost, protože je pasivní, se kloní jednou na dobrou a pak na špatnou stranu, protože sama není ani dobrá ani špatná. Samostatných osobností není mnoho. Pasivních je o mnohem více, je to většina.

Co je to, co svým vniknutím do těla působí život? Duše. Co je opakem života? Smrt. Duše nepřijme opak toho, co působí smrt. A jak nazveme to, co nepřijímá smrt? Nesmrtelnost. Duše nepřijímá smrti, tedy duše je nesmrtelná.

Rozpad římské říše zapříčinilo několik faktorů, kterým se mohla vyhnout. První faktor vidím v nerozumném opatření císaře Konstantina Velikého (272 - 337 n. l.), který umožnil barbarům pronikat na římské území. Předtím totiž císař Diocletian po celé délce římských hranic, nechal budovat města, tábory a tvrze, ve kterých byly umístěny veškeré vojenské síly, které barbarům znemožňovaly proniknout na římské území. Kdekoli chtěli barbaři proniknout, museli se potýkat se silným odporem.

Tři Peršané, Otanés, Megabyzos a Dareios, se rozhodli svrhnout vládu Smerdise (konec 6. stol. př. n. l.), který se vydával za syna perského krále Kýra. Předtím se však rozhodovali, které státní zřízení nastolí. Rozhodovali se mezi třemi zřízeními: demokracii, oligarchii a samovládou. Každý uvedl důvody, proč právě ono zřízení, které považoval za dobré, je nejlepší.

V různých státech je stanoven trest smrti za mnoho provinění. A přesto se najdou lidé, kteří se takového trestu nebojí a páchají zločiny. Kdo by se odvážil porušit zákon, kdyby nevěřil, že mu to přinese nějaký prospěch? Všichni, ať jde o jednotlivce, nebo o celé státy, mají od přírody sklon k špatným činům a není zákon, který by je od toho odvrátil. Vždyť lidé zavedli postupně všechny tresty od nejlehčího k nejtěžšímu v naději, že jim budou zločinci méně škodit.

Jejich odvaha je větší, než jejich možnosti dovolují, jdou do nebezpečí, aniž o něm uvažují, a neztrácejí naději ve vážných chvílích. Jsou rozhodní, rádi cestují, neboť věří, že mohou něco získat vzdálením z vlasti.