Portál Antika

Na 17. prosinec ve starověkém Římě připadal významný svátek Saturnálií. Postupem času se jeho oslava protahovala na několik dní, takže v pozdějších dobách víceméně přecházel v oslavu zimního slunovratu. Byla to doba všeobecného veselí a jisté míry tolerované společenské nekázně, vzájemných návštěv a obdarovávání, zkrátka všech věcí, na něž se jindy nedostávalo času. Běžný život Města se zastavil a Římané se symbolicky vraceli do dávného zlatého věku lidstva pod vládou Saturna, kdy všichni lidé žili ne nepodobni bohům: bezstarostně, jako sobě rovní, v míru a hojnosti.

Kdo by neznal Tita Pulla a Lucia Vorena z televizního seriálu Řím. Režiséři seriálu si nevybrali Tita Pulla a Lucia Vorena jen tak náhodou. Gaius Iulius Caesar se o těchto dvou statečných vojácích jmenovitě zmínil ve svých zápiscích o Válce galské. Režiséři se nechali unést fantazií a udělali z těchto dvou hrdinů ústřední postavy seriálu.

V těchto dnech se opět vracím k Iuliu Caesarovi a k jeho zápiskům o válce galské. Nejen že vynikal jako výborný stratég, ale také i jako spisovatel. Své zážitky a zkušenosti popisuje natolik živě, že i po dvou tisících letech vás v táhnou do děje.

Caesar se ocitl v Gálii ve chvíli, kdy se galské kmeny začaly různě přeskupovat v rámci získávání nových úrodných polích. Tyto kmeny tlačily na jiné galské kmeny spřátelené s římským národem. Caesar musel na stěhování kmenů reagovat, pokud Řím nechtěl, aby se v budoucnu Galové nezačali hrnout i do Itálie.

Artemidu Římané zpravidla ztotožňovali s Dianou, ale zdá se, že tyto dvě bohyně, třebaže je v lidském převyprávění božského světa mnohé spojuje, jsou od sebe přesto odlišné. Artemis přichází z tajemného oparu předřecké a nejstarší řecké Evropy a je nejspíše jednou z podob, v nichž z nejhlubší paměti lidského rodu promlouvá pradávná Velká Matka Země, příliš mocná na to, aby ji člověk teprve nedávno vyrostlý ze svých zvířecí stop dokázal uchopit jako samu se sebou identickou a přitom nezešílet.

Výjimeční lidé starověku měli mnoho rad na to, jakým by člověk být. Někteří z nich se ovšem svými vlastními radami řídili jen obtížně, a to i přesto, že se upřímně snažili. Být co nejlepší, co nejdokonalejší, to je snem každého člověka a dokonce i lidstva jako celku. Člověk však není a zřejmě nikdy nebude dokonalý. Ale právě tato nedokonalost je příčinou toho, že chceme bojovat sami se sebou. Naše nedokonalost nás zahanbuje, ale zároveň bičuje k tomu, abychom se stávali lepšími. Žene nás dopředu a nutí nás bojovat.

Co v nás je, poznáme až tehdy, když jsme zmítáni bouří. Příznivé události se týkají i osob se všední povahou, ale překonat pohromy a hrůzy postihující lidi je výsadou velkého člověka. Kdo je stále šťastný a prochází životem bez problémů, nepozná druhou stranu skutečnosti. Je velký člověk? Jak to může poznat, když mu štěstěna nedá příležitost? Přirovnal bych to závodníkovi, který je na stadionu sám.

Žijeme v demokratickém státě, ale často s politiky, kteří demokracii v úctě nemají. Sedm mudrců mělo o demokracii své názory, ke kterým je třeba aspoň se přiblížit, jako podchlazený člověk k teplu. Srovnejte výroky mudrců se stavem, který panuje v našem státě.

Solón: „Demokracii nejspíše zachovává ta obec, ve které pachatelé křivdy stíhá a trestá právě tak ten, kdo utrpěl křivdu, jako ti, kdo křivdy neutrpěli.“

Jsou dva druhy osobností. První osobnost je samostatná a nenechá se manipulovat. Druhá je pasivní. První osobnost může být dobrá i špatná. Druhá osobnost, protože je pasivní, se kloní jednou na dobrou a pak na špatnou stranu, protože sama není ani dobrá ani špatná. Samostatných osobností není mnoho. Pasivních je o mnohem více, je to většina.

Co je to, co svým vniknutím do těla působí život? Duše. Co je opakem života? Smrt. Duše nepřijme opak toho, co působí smrt. A jak nazveme to, co nepřijímá smrt? Nesmrtelnost. Duše nepřijímá smrti, tedy duše je nesmrtelná.

Rozpad římské říše zapříčinilo několik faktorů, kterým se mohla vyhnout. První faktor vidím v nerozumném opatření císaře Konstantina Velikého (272 - 337 n. l.), který umožnil barbarům pronikat na římské území. Předtím totiž císař Diocletian po celé délce římských hranic, nechal budovat města, tábory a tvrze, ve kterých byly umístěny veškeré vojenské síly, které barbarům znemožňovaly proniknout na římské území. Kdekoli chtěli barbaři proniknout, museli se potýkat se silným odporem.