Portál Antika

Procházel jsem se se svým přítelem Diomarchem po Artemidině chrámu a zastavili jsme se u hloučku, který obdivoval malbu etap lidského života. V kruhu byly vyobrazeny čtyři nejdůležitější životní události a v centru byla vyobrazena Ananké, bohyně osudové nutnosti.

Na malbě byl vyobrazen otec, jak za doprovodu příbuzných nese novorozence kolem domácího oltáře a bohové s napřaženýma rukama přijímají dítě do své ochrany. V jiné části jsou pak vyobrazeni příbuzní, kteří přinášejí bohům oběti.

Pak následovalo vyobrazení mladíka, který prochází rituálem dospívání. Chlapec je přiváděn otcem do chrámu, kde jsou mu slavnostně přestřiženy vlasy.

Další událostí vyobrazenou na malbě byla svatba. Nevěsta obětuje svou kadeř a hračky bohům. V jiné části se modlí a přináší oběť svatebním bohům, Diovi, Héře, Artemidě a Afroditě. Po hostině si ženich odváží, za zpěvu svatebčanů, nevěstu domů. Matka nevěsty nese z domu zapálenou pochodeň a zapaluje v krbu ženichově domě oheň.

Nakonec bylo vyobrazené úmrtí. Zesnulému vkládají příbuzní pod jazyk obolos pro Charóna. Před východem slunce kráčejí včele smutečního průvodu zpěváci, muži a nakonec ženy a za smutečního zpěvu je zesnulý spálen. Malba pak zobrazovala náhrobek se jménem a obrázek s výjevy z nebožtíkova života.

Diomarchos se ke mně obrátil a řekl mi: „Od chvíle, kdy se člověk narodil, je rituály spojen se světem lidí a bohů.“ Zeptal jsem se ho: „Netvrdím, že rituály nejsou prospěšné, ale jsou nezbytné pro lidskou společnost?“

Diomarchos odpověděl: „Až přijde doba, kdy ustanou rituály, ztratí lidé kontakt s věčností a s cyklem života.“ „Jak to?“, zeptal jsem se. Diomarchos řekl: „Rituály spojují věčnost a čas. Spojují lidi s bohy, řádem a nakonec spojují lidskou společnost i generace minulé se současnou. Pokud zmizí z našich životů rituály, zmizí i jeho smysl.“

„Smysl?“, podivil jsem se. Diomarchos pokračoval: „Rituály přivádí do našeho života mystiku. Je to příležitost, kdy si můžeme uvědomit naší úlohu a roli prozřetelnosti v lidském životě. Připomínají nám odpovědnost, kterou máme vůči společnosti a bohům. Rituál je životní událost, ve které vstupujeme z jednoho období do druhého a pomáhá nám si uvědomit, že už nejsme něčím, čím jsme kdysi byli. Můžeš namítnout, že si to lze uvědomit i bez rituálů. Říkám ti však, že rituál je zkušenost a bez zkušenosti nedojdeme poznání.

Pokud se vytratí ze života rituál, zmizí časem i vazby. Zpřetrhají se rodinná pouta a mezi dětmi a rodiči dojde k odcizení.

Snad největším dokladem hlubokých rodinných vazeb jsou pohřební obřady. Smrtí se mrtvý neodcizuje živým, ale jsou neustále součástí kosmu, do kterého jsou zahrnuti jak živí, tak i mrtví. Můžeš namítnout, že mrtví již nic nepotřebují, že jsou obřady zbytečné a nemají z nich žádný užitek. U Hérakla, není tomu právě naopak? Nepřestali být tobě užiteční, když zemřeli? Dokud žili a měl si z nich prospěch, tehdy jsi s nimi slavil svátky, měl jsi s nimi společenství při obřadech. Nyní, když se pouze přestěhovali na jiné místo, odkud ti nepošlou majetek, protože tam žádný nepotřebují, tehdy jejich prach vhodíš do řeky, jako prach nějakého zločince? Co si pomyslí živí, kteří vidí, že jsi neučinil svému otci hrob? Nebudou se přátelé obávat toho, že když se stanou nepotřebnými, zachováš se vůči nim stejně jako k mrtvému, totiž že je lacině opustíš? Mluvíš jako kynik, ale chováš se jako epikurejec.

Ani narození dítěte by nemělo zůstat bez zamyšlení. S kým se lacině nebo vůbec nerozloučíme při odchodu, nečekejme, že bude pro nás něco znamenat příchod nového života. Představ si, že by do tvého domu přišel na návštěvu například Pythagoras nebo Empedoklés. Nebyl bys takovou návštěvou poctěn? Neobětoval bys bohům za tak skvělé hosty? Jak by se divil takový Pythagoras, kdyby přišel do tvého domu a viděl všechny zpité do němoty? Jak by se asi sousedé divili, kdyby ses při takové návštěvě choval, jako kdyby si žádnou návštěvu neměl? A skutečně, narodil se ti syn nebo dcera, možná další Pythagoras nebo filozofka. Nebudeš potřebovat k výchově svého dítěte pomoc bohů, aby z něho vyrostl řádný občan a rozpoznal si vlastnosti, které mu pomůžeš rozvinout k dokonalosti?“

Pak jsem řekl: „Už chápu proč je uprostřed bohyně Ananké. Z jejího cyklu se totiž nikdo nemůže osvobodit. Kdo ji naslouchá, toho vede, kdo se ji vzpírá, toho vleče. Rituály nám pak pomáhají jejímu hlasu více rozumět.“

Diomarchos odpověděl: „Když se z dítěte stává dospělý, tehdy, více než kdy jindy, potřebuje poznat své sebeurčení. Bez rituálů budou lidé stále dětmi, ačkoli jsou už dospělými. Kdy jsme dětmi a kdy dospělými? Muži se žení a ženy vdávají, aniž by věděli, zda jsou připraveni na život. Děti se stávají rituálem dospělými, kdežto bez něho jsou stále dětmi v rolích dospělých. Rituálem přijímáme odpovědnost sami za sebe a slibujeme, že se budeme snažit být dobrými občany a rozvíjet duševní zdatnost, totiž ctnost. K tomu nám musí být nápomocni bozi, bez kterých nevzejde nic dobrého.“

„Pokud rituálem dospívání docházíme k poznání, stejnou měrou to platí i u vstupu do manželství. Kde jinde člověk potřebuje nejvíce přízeň bohu, než právě v manželství?“, řekl jsem.

Diomarchos k tomu dodal: „Manželství je jako závod s pochodní, kterou si běžci po etapách předávají. Běžci jsou generace, které přicházejí a odcházejí. Oheň je pak pouto věrnosti a stálosti, které spojuje všechny generace. Pokud oheň některému závodníkovi zhasne, zpřetrhá pouto, které ho spojovalo s ostatními. Když se manželství rozpadne, rodinný krb vyhasne. Co pak předáme dalšímu pokolení? Rozvrat, nejistotu, strach a neúctu?“

Toto bylo Diomarchovo vysvětlení, při kterém jsem poznal, že rituály hrají podobnou úlohu v lidském životě, jako cykly v přírodě. Když chce přijít nové období, musí být příroda připravena ho přijmout. Člověk je jako příroda, změny jsou období a být připraven, znamená projít rituálem.

Sdílej/Ulož

Nikdy by se neotevřelo Izraelitům moře, nikdy by se nezbavili otrockého jha, kdyby nedošli až ke břehu. Fáze dvě: Za námi egyptská jízda, není cesty zpět a před námi otevřené moře, cesta do neznáma!

Sdílej/Ulož

O Bohu, filozofii a morálce, lze skutečně hovořit tehdy, pokud jsme prošli bouřemi života. Jako nelze říci o kormidelníkovi, že je dobrý, pokud se plaví po klidném moři, tak nelze říci o nikom, že je zbožný či filozof, pokud žije v klidu a blahobytu. Teprve bouře ukáže, zda vhodným manévrováním zachrání loď. Pěkně se hovoří o Sókratovi, Platonovi či Zenónovi, když na nás nedolehla změna osudu. Jako je směšné hovořit s kormidelníkem, který ztratil svým zaviněním svou loď, o další plavbě, tak je směšné hovořit o filozofii a morálce s někým, kdo svým jednáním potupil spravedlnost, věrnost a úctu k druhému. K čemu mu pak slouží všechny knihy o moudrosti? Nejspíše si chce srovnávat knihy o filozofii a etice se svým jednáním, aby pak nad sebou mohl zaplakat…

Sdílej/Ulož

Kráčel jsem se svým přítelem po efeské knihovně a tu, mě oslovila mozaika, která se rozprostírala u vchodu do předsíně. Na mozaice byli umělci, kteří se připravují na divadelní představení. Jeden se obléká, druhý hraje na flétnu a jiný drží v ruce masku. Přítel, který  stál vedle mě, mi řekl: „To, na co se díváš, je kosmos.“ „Kosmos?“ odpověděl jsem. Tu přítel řekl: „Často nejsme schopni  poznat celek a uniká nám širší kontext.“ Zeptal jsem se: „Jak to souvisí s touto mozaikou?“ Přítel se zadíval na mozaiku a pak řekl: „Ten, kdo se zadívá zblízka na jednu částečku na mozaice, ztrácí celý obraz mozaiky. Ptá se sám sebe, jaký smysl může mít tato malá částečka? Když pak náhle ustoupí od mozaiky, padne v úžas a uvidí celý obraz, smysl.“ Odpověděl jsem: „Rozuměl jsem ti. Ale jak to souvisí s kosmem?“ Vzal mě za ruku a vedl mě z knihovny pryč, až jsme došli na pahorek, a řekl: „Teď pochopíš! Co vidíš?“ Odpověděl jsem: „Moře, stromy, skály a hvězdy.“ Přítel pokračoval: „Vidíš jen částečky z celé mozaiky a přehlížíš dokonalý celek. Domníváš se, že ten kousíček, co vidíš, je celý tvůj svět. Skutečnost je taková, že dohromady tyto částečky tvoří dokonalou jednotu. Kdybys mohl vidět celý vesmír, stejně jako když zpovzdálí pozoruješ mozaiku, padneš v úžas a uvidíš smysl. Vše má pevně stanovený svůj řád. Stačilo by, aby tato jediná částečka byla na špatném místě, a celý kosmos by shořel věčným plamenem. I ty jsi částečka v mozaice, máš své místo v tomto kosmu. Bez tebe by celá mozaika nedávala smysl.

Jako herci, když hrají představení, musí se držet scénáře, tak i kosmos je svázán řádem, aby vše bylo v harmonií.“

Jsme součástí jednoho celku.

Sdílej/Ulož

Seděli jsme u břehu Egejského moře, blízko Efesu. Zamilovaně se k sobě tiskli a nechali si nohy přikrývat vlnami. Pohlédl jsem ji do očí a zeptal se: „Bude to pořád stejné jako dnes? Budeme hořet touhou jeden k druhému a obětovat se pro druhého?“ Podívala se nejdříve na vlny, pak mraky, na písek, který vířil vítr a odpověděla: „Vše je neustále v pohybu, vidíš? Okolnosti mění co se zdá pevné a jisté.“ Zhrozil jsem se a řekl: „Nemá člověk jistoty, že bude tentýž i zítra?“ Odpověděla: „Spíše se ptej, co smrtelné zůstává stejné? Když země přestane obíhat kolem slunce, život zanikne. Kdyby nebylo pohybu, nebude ani života. Pohyb pak není nic jiného než změna. „Ale já tě chci pořád milovat“, odpověděl jsem. A na to řekla: „Můžeš mě milovat pořád jen tehdy, když nebudu cílem tvé lásky, ale cestou.“ Zeptal jsem se: „Kam ta cesta směřuje?“ Odpověděla: „K místu, kde nejsou okolnosti, kde je vše samo ze sebe. Ke zdroji lásky, k Bohu.“

Vše smrtelné podléhá změně, aby mohlo žít. Něco ztrácíme, abychom pak získali.

Sdílej/Ulož

Tvrdí se, že okolnosti působí na lidskou povahu a nutí ji se projevit. Když v životě začne něco vycházet, zlepší se společenské postavení, získá se více majetku nebo moci a naopak, tehdy se začne projevovat povaha.  Často lze vidět, jak ti, které potkala či opustila štěstěna, se změní a jednají proti svým předešlým zvykům. Podle mého názoru je  mylné se domnívat, že by okolnosti donucovaly projevit povahu. Myslím si, že jsou lidé nuceni, buď pod vlivem přátel, anebo v důsledku složité situace, hovořit a jednat v rozporu s vlastními zásadami a povahou. Například vláda císaře Nerona, dokud Seneca na Nerona pozitivně působil, byla klidná. Jakmile se obklopil pochlebníky, začala projevovat krutost. Nelze říci, která povaha je dobrá čí špatná, když na ni začnou působit okolnosti. Spíše se ptejme, zda nejedná v rozporu s jeho předešlými zásadami nucen lidmi či situacemi.

Sdílej/Ulož

Když se Filip V. ujal trůnu, získal si, miláček celého Řecka, jak ho zpočátku Řekové nazývali, skrze své chování a důvěryhodnost, srdce všech Řeků. Místo vojenských posádek, vládla na akropolích v Řecku jeho důvěryhodnost. Tu však ztratil, když se mu naskytla možnost obsadit lstí messénskou akropoli. Když stoupal na akropoli a vykonal oběť, přátelé mu řekli: „Máš-li mysl věštce, je třeba co nejrychleji odejít, máš-li však zkušeného krále, je třeba akropoli udržet, abys pak, když ji nyní opustíš, nemusel hledat jinou, vhodnější příležitost.“ Filip se nakonec messénské akropole sice zmocnil, ale ztratil důvěryhodnost ve všech akropolích v Řecku. Tak vyměnil důvěru obcí, mocnější strážkyni než jsou zbraně, za malý zisk a ztrátu lásky celého Řecka.
I pro nás jsou někdy materiální hodnoty cennější než dobré vlastnosti, ale to jen do té doby, dokud nepřijde nepřízeň osudu a nevezme si nazpět to, co nám jen propůjčila. Naopak dobré vlastnosti, nám nemůže vzít ani osud, protože nejsou vedle nás, ale v nás.

Sdílej/Ulož

Velitelé chtějí, aby centurioni neprokazovali ani tak odvahu a podnikavost jako spíše velitelskou schopnost a pevný a klidný charakter. Služba v armádě je podobná životu. I tam se vyplatí zachovat si v těžkých obdobích pevnost a klid, než strhnout se vášní, hněvem či přílišnou radostí. Ony vlastnosti totiž přehlíží okolnosti, kdežto pevnost a klid způsobí, že rozvířený písek v moři usedne na dno a budeme pak schopni o něco lépe posoudit situaci.

Sdílej/Ulož

Poslední dobou se náš svět sociálně otřásá. Není to poprvé, kdy se svět mění jednou k horšímu a podruhé k lepšímu. Je to světový cyklus střídání stavů. Někdy se vyplatí pozorovat příčiny těchto změn a za jakých okolností vznikají. Výrok „poznej vhodný čas“ patřil mezi výroky sedmi mudrců a není divu. Rozpoznání vhodného času, šetří síly a soustřeďuje na důležité.

Cyklus střídání, využívá společenských hodnot, které se promítají v ústavách. Ve společnosti existují tři ústavy: královská, aristokratická a demokratická. Každá z těchto ústav, má však nevlastního sourozence. Královská má tyranii, aristokratická oligarchii a demokratická ochlokracii. Nemůžeme tedy prohlásit za království každou monarchii, ale pouze takovou, která je přijímána dobrovolně a v niž vládne spíše rozum než strach a násilí. Stejně nemůžeme považovat každou oligarchii za aristokratickou, ale jen takovou, kterou spravují vybraní nejspravedlivější a nejrozumnější lidé. Demokracie pak není režim, ve kterém si každý může dělat co chce, ale je to režim, kde je zvykem ctít Boha, pečovat o rodiče, mít v úctě staré lidi a poslouchat zákony. Jestliže v takové společnosti převažuje vůle většiny, můžeme hovořit o demokracii, kde však není morálka a etika, můžeme hovořit o společnosti jako o rozbouřeném moři a vůle většiny se zvrhne v násilí.

Světový cyklus má řád. Nejprve samovolně a přirozeně vzniká monarchie, po jejím zdokonalení se rodí království. Království se pak promění ve spřízněnou špatnou formu tyranii, a po jejím odstranění vznikne aristokracie. Ta se přirozeně časem zvrhne v oligarchii, a když lid z hněvu nad křivdami předáků povstane, vytvoří se demokratický režim. Z něho časem v důsledku svévole a nezákonnosti vzejde ochlokracie.

Člověk je jako jedinec slabý. Příroda obdarovala různé tvory schopnostmi, aby se dokázali v divoké přírodě ubránit. Ptáci mají křídla, vlk zuby, někteří živočichové páchnou tak, že odpudí vetřelce. Co má ale člověk? Když se narodí, bez cizí pomoci nepřežije. Člověk potřebuje společnost, která ho chrání před mnohými zly a ta vzniká následujícím způsobem. Jestliže v důsledku nějaké katastrofy, války či z jiných podobných příčin dojde k záhubě lidí, což se již stalo, a jednou opět stane, kdy také zahyne veškeré umění, znalost a dovednost, po nějaké době, z těch co přežili, vzroste opět počet obyvatel. Je přirozené, že se za takové situace dají lidé dohromady, protože jsou od přírody slabí, a že ten, který vyniká tělesnou silou a duševní odvahou, se nezbytně postaví do jejich čela a ovládne je. Tento jev pozorujeme u ostatních tvorů, kteří nejsou obdařeni rozumem, a vidíme, že ti nejsilnější z nich, například býci, kanci, kohouti a jim podobní, stojí v jejich čele. Můžeme předpokládat, že lidé zpočátku žili tímto způsobem, že se shromažďovali jako zvířata a že se podrobovali vedení těch nejsilnějších a nejzdatnějších. Měřítkem této vlády je síla a nazývá se monarchií.

Když se pak v takových společenstvích začne během doby prohlubovat soužití a soudržnost, vytváří se království a tehdy se lidé poprvé seznamují s dobrem a se spravedlností a také s jejich protiklady. K seznámení s dobrem dochází takto: všichni lidé přirozeně tíhnou k pohlavnímu styku a z něj se rodí děti. Když někdo z těch, kdo byli vychováni, neprojevuje v dospělosti vděčnost těm, kdo ho vychovali, a neposkytuje jim ochranu, nýbrž naopak o nich špatně mluví nebo se k nim špatně chová, je jasné, že přátelé jeho rodičů, kteří pozorovali a věděli, jakou péči a námahu vynaložili na výchovu a výživu svých dětí, jsou rozhořčeni a uraženi. Lidé se totiž od ostatních tvorů odlišují tím, že jsou obdařeni rozumem a soudností a většinou jim takové chování neunikne, jak tomu je u ostatních tvorů, nýbrž že to zaznamenají a jsou tím rozhořčeni, protože hledí do budoucna a uvědomují si, že by se každému z nich mohlo něco podobného stát. A právě tak, když člověk, který se v nebezpečí dočkal něčí podpory a pomoci a neprokáže svému zachránci vděčnost, ale ještě mu začne škodit, je jasné, že ti, kdo se to dozvědí, budou pohoršeni a rozhněváni a budou sdílet nevoli svého souseda, protože si představí sebe v podobné situaci. Z toho každý poznává význam a sílu povinnosti, což je počátkem a koncem spravedlnosti. A podobně, když někdo ochrání všechny před nebezpečím, postaví se a čelí útoku nejsilnějších zvířat, získává přirozeně přízeň a poctu lidu, ale ten, který se chová opačně, se setkává s opovržením a rozhořčením. Odtud zas vzniká u lidí oprávněna představa o tom, co je hanebné a co je čestné a jak se to od sebe liší. Čestné chování vyvolává obdiv a následování, protože je prospěšné, a hanebnému se lidé vyhýbají. Když tedy muž, který stojí v čele a má největší moc, získává vždy svou převahou ve znalosti potřebných věcí mínění lidi, jeho poddaní soudí, že každého odměňuje podle zásluh, a poslouchají ho již nikoli ze strachu před jeho silou, nýbrž spíše proto, že uznávají jeho úsudek a podporují jeho vládu. I když je již zcela starý, jednomyslně ho hájí a bojují proti odpůrcům jeho panování. Takto se nepozorovaně stal z monarchy králem.

Lidé pak svěřují vládu nejen jim, nýbrž i jejím potomkům v přesvědčení, že ti, jež zplodili a vychovávali takoví otcové, budou mít stejné zásady jako oni. A budou-li někdy s potomky nespokojeni, nevyberou si již vládce a krále podle jejich síly a odvahy, nýbrž podle jejich rozvahy a rozumu, protože získali zkušenost, jak rozdílně tyto dvě vlastnosti působí. V dávných dobách si ti, kdo byli jednou vybráni a získali toto postavení, svou královskou moc udrželi až do stáří, opevňovali a opatřovali hradbami důležitá místa a získávali půdu, aby zajistili svým poddaným bezpečí a životní potřeby. Když o to usilovali, byli ušetřeni jakékoli pomluvy a závisti, protože se svým oděvem ani tím, co jedli a pili, neodlišovali od ostatních, nýbrž vedli stejný způsob života jako oni. Když však převzali vládu jako dědiční nástupci a když si zajistili bezpečí a dostatečné množství zásob, začali dávat průchod svým zálibám. Soudili, že se mají vládci od svých poddaných odlišovat zvláštní oděvem i přípravou a podáváním vybraných pokrmů, že se mohou bez zábran oddávat nevázaným milostným stykům a radovánkám. To vyvolávalo závist a rozhořčeni, propukla nenávist a vášnivý hněv a království se změnilo v tyranii. Z toho pak pramenila snaha po odstranění vlády a připravovalo se spiknutí. Na něm se nepodíleli nejhorší muži, nýbrž ti nejušlechtilejší a nejodvážnější, protože ti jsou nejméně ochotni snášet svévole mocných.

Když měl lid své vůdce a z uvedených příčin je v boji proti vládcům podpořil, království a monarchie byly zrušeny, vznikal a tvořil se aristokratický režim, neboť lid chtěl jaksi projevit vděčnost těm, co svrhli monarchy, zvolil je za své vůdce a podrobil se jim. Ti zpočátku rádi tento úkol přijali, nade vše kladli obecný prospěch a svědomitě a pečlivě spravovali veškeré soukromé i veřejné záležitosti lidu. A zde opět, když toto postavení převzali od otců synové, kteří neměli zkušenosti se zlou dobou a vůbec neznali občanskou rovnost a svobodu projevu, nýbrž vyrostli od narození za nadřazeného postavení svých otců, oddávali se jedni chamtivosti a bezohlednému hromadění peněz, druzí pitkám a rozmařilému hýření, další znásilňovaní žen a převraceli tak aristokracii v oligarchii. Mezi lidmi opět vzrůstaly pocity podobné těm, o nich jsem právě hovořil a vládci spěli k stejně neblahému konci jako tyrani.

Když se opět nejušlechtilejší a nejodvážnější muži odváží proti vládcům mluvit a něco podnikat, jsou všichni lidé ochotni je podpořit. Když vládce pobijí nebo vyženou, nepokusí se již postavit do čela krále, protože ještě mají obavy z bezpráví, jehož se ti někdejší dopouštěli, ani svěřit veřejné záležitosti vybrané skupině, protože mají na paměti předchozí bezohlednost, a tak jim zbývá jediná, nezkalená naděje a k té se uchýlí. Svou ústavu změní z oligarchie na demokracii a přijmou sami odpovědnost za správu veřejných záležitostí. Dokud žijí ti, co mají zkušenost se zneužíváním osobní moci, jsou se současným uspořádáním spokojeni a kladou důraz na rovnoprávnost a na svobodu projevu. Když však nastoupí nová generace a demokracii převezmou vnuci jejích zakladatelů, nepovažují již rovnoprávnost a svobodu projevu za něco mimořádného a chtějí vyniknout nad ostatní. Tato snaha se projevuje především u těch, co mají velký majetek. Ti začnou toužit po moci, a jelikož jí nemohou sami svými schopnostmi dosáhnout, utrácejí svůj majetek a všemožně lid lákají a svádějí. Když svou nesmyslnou dychtivostí po slávě způsobí, že lidé přijímají dary a dožadují se jich, demokracie se začne rozkládat a mění se ve vládu násilí a pěstního práva. Lid si zvyká na to, že jej někdo živí. A očekává, že bude žít na cizí útraty, až se najde podnikavý a odvážný vůdce, jenž se pro svou chudobu, nepodílí na správě obce. Zavládne násilí a pěstní právo, lid se srocuje, dochází k vraždám, k vyhánění občanů a až zcela zdivočí a najde opět pána a monarchu.

To je koloběh ústav, přirozená zákonitost, podle niž se ústavy střídají, proměňují a opět vracejí.

V poslední době jsme na celém světě svědky demonstrací a revolt. Mají však tyto změny morální a etický základ? Jakou záruku mohou mít demonstranti, že po režimech nepřijdou podobné režimy, proti kterým se postavili? Od koho se nový řád může učit, když žádné dobré příklady neviděl? Nové zřízení by mělo být vedeno morálkou, která je tou hlavní příčinou pozitivních změn.

Ve většině států, kde proběhla revoluce, dochází ke stejným chybám a možná i větším, jako v předešlých režimech. Revoluce, které byly dány do pohybu spíše Facebookem či Twittrem, než skutečnými etickými a morálními hodnotami, přinesou falešné naděje a v podstatě uspíší rozklad společenských hodnot. Změny se musí dělat s osobnostmi, které ctí morální hodnoty.

Inspirováno Polybiem

Sdílej/Ulož