Portál Antika

Pokud máte rádi antická přísloví, starověká moudra a výroky, máte příležitost navštívit Facebookovou stránku a odebírat krásné myšlenky. 

Na stránce pojmenované "Symmachův kruh", najdete výroky starověkých myslitelů, které jsou aktuální i v dnešní době. 

Staňte se fanoušky: https://www.facebook.com/symmachuv.kruh

Jen málokdo v dějinách starověku zažil tolik osudových zvratů jako Démétrios přezdívaný Poliorkétés – Dobyvatel měst. Přestože stál jen krůček od získání říše Alexandra Velikého, na konci života přišel o vše.

Alexandrovi Velikému se během deseti let jeho tažení povedlo získat obrovskou a bohatou říši, která sahala od Řecka na západě až do Indie na východě. Když v roce 323 př. n. l. nečekaně zemřel, zanechal své panství bez oficiálního nástupce. Zájemců o jeho dědictví ale bylo hodně: Antigonos přezdívaný Jednooký, zkušený Alexandrův vojevůdce a tehdejší správce bohaté Malé Asie; Alexandrův druh z mládí Ptolemaios; náčelník Alexandrovy osobní stráže Lýsimachos; vojenský velitel Seleukos a mnoho jiných.

Kdo by neznal Tita Pulla a Lucia Vorena z televizního seriálu Řím. Režiséři seriálu si nevybrali Tita Pulla a Lucia Vorena jen tak náhodou. Gaius Iulius Caesar se o těchto dvou statečných vojácích jmenovitě zmínil ve svých zápiscích o Válce galské. Režiséři se nechali unést fantazií a udělali z těchto dvou hrdinů ústřední postavy seriálu.

V těchto dnech se opět vracím k Iuliu Caesarovi a k jeho zápiskům o válce galské. Nejen že vynikal jako výborný stratég, ale také i jako spisovatel. Své zážitky a zkušenosti popisuje natolik živě, že i po dvou tisících letech vás v táhnou do děje.

Caesar se ocitl v Gálii ve chvíli, kdy se galské kmeny začaly různě přeskupovat v rámci získávání nových úrodných polích. Tyto kmeny tlačily na jiné galské kmeny spřátelené s římským národem. Caesar musel na stěhování kmenů reagovat, pokud Řím nechtěl, aby se v budoucnu Galové nezačali hrnout i do Itálie.

Cestou z Delf k řeckému Parnasu narazíte na slavnou Kóryckou jeskyni. Nachází se asi o 700 výškových metrů nad svatyní a dostanete se k ní po staré (nicméně nově turisticky označené) antické pěšině. Kórycká jeskyně údajně patří nejkrásnějším jeskyním středomoří. Zachováno v ní zůstalo mnoho starověkých artefaktů a nápisů, byla místem kultu už v mykénské době. Pozornost jí ve své Cestě po Řecku věnuje i Pausániás.

„Čím budeš, až vyrosteš?“ ptali se malého Seiana jeho kamarádi. On se však jen ušklíbl a neodpověděl, dobře věděl, že se o svém snu stát se císařem nesmí nikomu říct. Ačkoli se dostal na práh jeho uskutečnění, ambiciózní plán nakonec utonul v krvi.

Lucius Aelius Seianus (20 př. n. l. – 31 n. l.) byl vášnivě zamilovaný muž. Nemiloval ovšem žádnou ženu, ale moc. Protože jeho rodina nebyla příliš známá, nejjednodušší způsob, jak se ke své lásce dostat byl přes vojenské ostruhy.

„Vzala bych si PRISKA.“
Jsi chytrá paní!
On však též je chytrý
Říká:
„Kašlu na ní.“
IX, 5

Mužovi spíláš děvkařů –
ač býváš děvkou mezkařů
ALAUDO
nač ta zloba
když jeden hnůj jste oba?
XII, 58

QUINTUS
konečně našel výtečnou dívenku k sobě!
Té krásce chybí oko –
a jemu asi obě.
III, 8

Autor: Doc. Radek Chlup, PhD.

Na Sofokleovi je zajímavé, že u něj ztrácíme jakýkoli vhled do božského světa. U Homéra se děj neustále odehrával paralelně na lidské a božské rovině a ke všem událostem na zemi nám básník podával analogické líčení událostí na Olympu. Díky tomu Homérův posluchač viděl bohům dokonale „do karet“ a přesně věděl, jaký je božský kontext a důvod pozemského dění. U Aischyla již takto přímo božský svět sledovat nemůžeme, ale stále ještě máme přinejmenším řadu dílčích narážek a výroků, z nichž si můžeme o božských plánech udělat alespoň nějakou představu. U Sofoklea se situace radikálně mění a o božích plánech již víme pouze tolik, kolik může vědět prostý smrtelník – tj. zpravidla pouze to, co vyjevil nějaký věštec, což bývají informace velmi kusé a zpravidla poněkud obecné.

Pro naší moderní společnost je smrt tabu, které jsme uzavřeli za nemocniční zdi. Odvykli jsme se s ní potýkat jako s přirozenou součástí života. Ačkoli by se nikdo nemohl narodit, kdyby se ho smrt netýkala, přesto by tuto skutečnost někteří od života rádi oddělili.
Římané se se smrtí setkávali často, a proto pro ně nebyla něčím děsivým, tajemným či nepochopitelným. Smrt byla spatřována téměř všude. Při zábavách v cirku a amfiteátru, na bojištích, ale i doma často okoušeli doteky smrti. V Římě byla vysoká dětská úmrtnost a velké procento obyvatel umíralo do třiceti let. Ačkoli se se smrtí setkávali o mnohem častěji než my v dnešní době, bylo úmrtí i tehdy smutnou rodinnou událostí.